17.11.2017 se nám narodila štěňátka.
To, že se Alasenka chystá rodit nás trošičku zaskočilo a překvapilo, přeci jen s 58 dnem jsme nepočítali. Poslední dobou začla být Alasenka velmi vybíravá v žrádle a tak jsme nakonec skončili u pouhopouhých kuřecích žaludků. A jelikož ve středu a ve čtvrtek ráno i těch snědla jen málo, tak jsme jí ve čtvrtek koupili i výživnou pastu s tím, že teda budeme dokrmovat takto, ještě jsem se po cestě stavili na poště vyzvednout rozlišovací obojky, které právě dorazily a honem domů. Ovšem když jsme přijeli domů a ona nás slečna místo vítání utekla a snažila se schovat kam jen to šlo, začlo nám to být divné. A tak jsme uposlechli radu znalých, že se asi už připravuje na porod a Alásek mohla ven už jen na vodítku. A jelikož celé její chování i fyzické projevy byly nestandartní 😉 tak jsme pro jistotu už spolu obě spinkaly v „její“ bedýnce. Alásek se v noci (na rozdíl od mé maličkosti) vyspala vcelku dobře a ráno krom tendence se schovávat jsme na ní už nic jiného nepozorovali. Takže jsme si my neznalci až začínali myslet, že to byli jen nějací psí „poslíčci“, ale i tak jsme jí pro jistotu ještě udělali menší stříšku na bedýnku a spustili „závěsy“, aby se cítila lépe.
Po desáté hodině dopolední začala být taková nervóznější a chtěla ven. Jenže měla zase jen tendece se jít schovat, tak jsme ji vzali domů. Doma se potom chovala jak kdyby potřebovala kadit, přikrčovala se a chodila (holt ne všude se může taková psí slečna vykadit že 😉 ), ale po pár pokusech jsme usoudili, že to nebude to co myslíme a že asi teda rodíme a tak honem do bedýnky a tam už na ni začaly jít viditelné stahy (to bylo tak 10:36 :-D) no a v 10:43 se jí ve stoje narodila první růžová holčička, trošičku jsem jí pomohla, ale jinak vše zvládla sama.Bylo vtipné jak z ní chvíli koukala jen hlavička, která pištěla o sto šest. V tento moment také musel Altajek ven a pak zavřít, protože je to strašný opatrovník a když slyšel ten kvíkot hned se vrhal do bedny a chtěl kontrolovat což se samozřejmě rodící Alasence nelíbilo. A potom už to šlo ráz na ráz a ani ne za půl hodinky se narodila fialová holčička, pak si trošku dáchla a za nějakých osmdesát minut jsme měli zeleného chlapečka. Všechny tyto štěňátka rodila ve stoje. (Všechna další už při kojení v leže.) No pak jsem chviličku nedávala pozor, otočím se a koukám, ono tam další štěňátko – žlutý chlapeček. Za další půlhodinku červená holčička, další půlhodinka a měli jsme oranžovou holčičku a po zhruba třičtvrtě hodince bílá holčička. A tím jsme si mysleli že končí.
Ale ne, za hodinku a něco se narodil chlapeček. Bohužel byl bez obalu, stahy už nebyly tak silné a on se narodil mrtvý, i když jsme se já i Alásek snažili ho oživit, bylo to marné. A pak byl klid. Ale takový zvláštní Alasenka byla neklidná a i často odcházela od štěňátek.
V deset hodin jsme jeli dělat kontrolní ultrazvuk (i se štěníky neboť bez nich nechtěla, jak jinak že) a tam jsme zjistili, že má v sobě ještě jedno štěňátko. Dostala tedy oxitoxin a za chvíli začala přímo na veterině (opět ve stoje) rodit. Porodila velikou (musela jsem jí s ní pomáhat) holčičku bez obalu, také už mrtvou. Tentokrát nechala oživování jen na mě, ale už se nezadařilo. Takže šup znovu udělat ultrazvuk, hlavně kvůli „zapomenuté“ placentě. Nekonalo se žádné překvapení, placenta tam byla, ale za pár okamžiků už jsme byli překvapení všichni, protože v té placentě byly nějaký žebra, takže další štěňátko. Ultrazvuk žádnou akci neukazoval a tak jsme ani nečekali, že by mohlo být živé .Na Aláska stále nepřicházeli stahy, jen si ze mě dělala sedačku :-), už už jsme se chystali na cestu domů s tím, že porodí doma. Jenže Alásek z ničeho nic začla tlačit a za chvíli byl na světě poslení modrý chlapeček, který mi lehce po třiadvacáté hodině vypadl přímo do ruk (opět rodila ve stoje) a k našemu velikému překvapení byl živý. Alasenka byla už dosti vyčerpaná a tak jsem jej z placenty vytahovala, promasírovala a osušila, pod jejím dohledem, já. Všichni jsme byli už neskutečně unavení, ale díky tomu modrému prckovi i neskutečně šťastní. A tak se narodil Atrej – hrdina našeho nekonečného příběhu, který měl tu čest být pojmenován naší skvělou paní veterinářkou.
A tak naše super a nejlepší fenka Alasenka porodila 10 štěňátek a 8 z nich je živých, nádherných, neskutečně ukňukaných, zdravých a čile se majících k světu. Strašně moc si Aláska vážíme a jsme na ni hrdí a pyšní jak to všechno zvládla a nezbývá nám než se sklonit nad její neskutečnou důvěrou v nás lidi, jak během porodu jednotlivých štěňátek tak i při následné péči o ně.
A co z toho pro nás „majitele“ plyne? Ačkoliv je náš Alásek plachá, nedůvěřivá a ona i Altaj neskutečně rozmazlení posteláčci, že to asi snad neděláme zas tak špatně, když je jejich láska a důvěra v nás tak veliká, jak nám ukazují při mnoha příležitostech.
Naše Šíša je skvělá maminka a všechna její štěňátka jsou ty nejkrásnější a nejskvělejší.
Takže máme 8 malých „krtečků“, už teď je každé štěňátko jiné a naprosto úžasné. Nejmenší jsou bílá a červená holčička, ale také jsou to největší jedlíci a málokdy je je vidět někde jinde než přisáté u maminky. Bílá holčička u toho nádherně mlaská a krásně píská 😉 , červená se zase nemůže přisát jen tak, protože lepší je podtlačit se pod všema, přitulit se k bříšku a sourozencům dělat podložku. Spravovat ji nemá cenu, stejně to pokaždé dopadne stejně :-D. Růžová a fialová holčička jsou klidné a skoro o nich není vědět, hlavně fialová je až přehlídnutelná, růžová je zatím z holčiček nejsvětlejší a umí super „mňoukat“. Oranžová holčička je největší z holek, velký jedlík a úžasný tulič k maminčině hlavě kam si chodí velice často zdřímnout. Zelený chlapeček rád spává trošku bokem od všech a má asi nejnáročnější techniku sání – přisát a pořádně odtáhnout kam až to pacičky dovolí a znovu, také je poté řádně unavený a dlouho spinká. Žlutý chlapeček je největší, umí krásně spinkat a ze začátku se vůbec nechtěl smířit s tím, že ty „dveře“ kudy se dostal na svět už jej zpátky do bříška nepustí a tak to usilovně zkoušel a vůbec mu nevadilo, že se na něj valí další štěňátka nebo plodová voda. Modrý chlapeček je taky obřík a jen o fous menší než jeho žlutý bráška. Ze všech štěňátek má nejdelší srst (po tátovi Attilkovi), která se mu už teď lehounce vlnkuje.
A i naše paní veterinářka se sestřičkou uznaly, že takové prďochy ještě nezažily :-D. Oj, jak ti prdí a smrdí to se jen tak nevidí 😀 a už vůbec necítí.
Od sobotního odpoledně už je opět Altajek doma, nejdříve k bedýnce moc nesměl, on totiž jak někdo kňučí je ten největší řešitel, ale po učichání štěňátka a dlouhé noci plné vysvětlování už není tak akční a jen mě upozorňuje, že tam někdo „naříká“ a že bych to jako měla teda řešit. Je to zkrátka vlk starostlivý a náš miláček.
PS: Víte k čemu jsou pánečci? No přece, aby podávali mamince její „zatoulaná“ štěňátka ;-). Jo a po takovým porodu na veterině se tam už i naše Alas cítí v pohodě :-).
