Čtyři neskutečné roky.
Jedna rodina, mámy Kess a Janča, sedm štěňátek a spousta „zničených“ lidských životů.
A tak příjemně to začalo, že Jani 
🙂.
Jednou aspoň pro nás nezapomenutelnou chvílí, kdy se otevřely dveře a my vstoupili do mazec světa jakovlků. Tři monstra dobývající se na nás přes „francouzské dveře“, značně nejistá Janča 
😉 a my pečetící si svůj zbytek života slovy: Pusťte je :-).(či tak nějak, slova vybledla, ale ten pocit zůstává pořád). O pár lehce vymazlenějších jakovlků později, po námi dlouho očekávaném promazlení se ke Kessince a klubku sotva se batolících prcků už nebylo cesty zpět. Několik dalších návštěv a páneček si odvážel naše štěstí i prokletí Altaje Ryjana. Následné dny, měsíce, roky jsme nevěděli jestli být Ryjánkům za něj neskonale vděční, spílat na ně co nám to nasadili do baráku, či jim zvětšit smečku o jednoho člena, nebo jen tak nenápadně vykopat jednu díru na zahradě.
Před čtyřmi dloooouhými roky asi nikdo z nás opravdu netušil do čeho jde. A teď si život bez nich nedokážeme představit. A přitom nám všem stačilo říct NE 
😀. Teď už je pozdě a můžeme si za to sami.
Takže všechno nejlepší dvou i čtyřnozí A-Ryjánci 
.
